Zodpovědné vlády se opírají o expertízu odborníků na slovo vzatých. Konsensus 2500 špičkových odborníků celého světa - to jsou zprávy klimatického panelu OSN. Nebo je to jinak?
Do zákulisí výběru "špičkových odborníků" nás nechává nahlédnout kniha Donny Laframboise, která provozuje web noconsensus.org. To je ta dáma jejíž Citizen Audit spočetl, že celou třetinu zpráv IPCC tvoří nevědecká literatura jako články z novin a podobně.
Donna Laframboise „The Deliquent Teenager, Who Was Mistaken for the World’s Top Climate Expert“. (k přečtení je online ukázka, PDF, 25 stran)
VÝBĚR PODLE BARVY KŮŽE A POHLAVÍ
Aby lidé byli vybíráni podle barvy kůže a pohlaví, to zní jako z dob otrokářství. Ale tak to v IPCC chodí. OSN má svoje kvóty a chce docílit vyváženého poměru různých pohlaví, národností a ras. Kilo černochů, deset deka žen, půl litru Asiatů... A tak se často mezi autory dostanou lidé, jejichž jedinou kvalifikací je, že mají správnou barvu, když se rozsvítí světlo.
To neříkám já. Tuhle výtku psali sami klimatologové IPCC do dotazníků, které měli vyplnit, když InterAcademyCouncil prováděla své přezkoumání podivných metod IPCC.
"Je tu příliš mnoho politicky korektních jmenování. Takže badatelé z rozvojových zemí jsou jmenováni, i když nemají dostatečnou odbornost, aby mohli dělat cokoli užitečného. To by šlo pochopit, kdyby šlo o studijní stáž, ale v mojí kapitole... jsme měli polovinu (vedoucích autorů), kteří kompetentní nebyli (str. 138)
"Celý proces... je pokřiven přílišným důrazem na zeměpisnou vyváženost. Všechna rozhodnutí jsou v první řadě politická, teprve pak se hledí na vědu. (str. 554)
"Polovina autorů je tam jen proto, aby zastupovala různé části světa (str. 296)
http://reviewipcc.interacademycouncil.net/comments.html
Responses to the IAC Questionaire
POJIŠŤOVÁK VĚDCEM
IPCC se chlubí, že je shromáždění nejzkušenějších světových odborníků, ale ve skutečnosti s oblibou najímá nedostudované studenty, o kterých nikdy nikdo neslyšel.
Například Laurens Bouwer dokončil magisterské studium (masters degree) v roce 2001 a udělal PhD v roce 2010, ale už od roku 1999 byl vedoucím autorem IPCC.
Představte si, že jste na vejšce ve čtvrťáku a váš spolužák, co jste s ním na pokoji, vám sdělí, že místo na chmelovou brigádu půjde do OSN psát novou světovou zprávu o klimatu.
Kvalifikace? Byl na stáži u Mnichovské pojišťovny „Munich Re“ a tak mu IPCC svěřila kapitolu o tom, jak prý kvůli oteplování přibývá pojistných škod. Právě Bouwer je tedy spoluzodpovědný za tuto mystifikaci. Ve skutečnosti za růstem pojistných škod stojí nárůst populace a zlepšení životní úrovně. Nikoli změna klimatu.
Bouwer tehdy ještě neměl dostudováno – tzv. normalizaci pojistných škod asi ještě ve škole nebrali.
REITEROVA MALÁRIE
Francouzský vědec Paul Reiter z Pasteurova institutu v Paříži v Druhé zprávě IPCC (SAR 1995) na kapitole o vlivu oteplení na lidské zdraví.
IPCC však psaní této kapitoly svěřila nějakým neznámým studentům, kteří do ní psali hotové nesmysly. Reiter pak marně protestoval, že oteplování není pro šíření malárie rozhodující. Vždyť malárie byla ještě před pár generacemi rozšířená i na Sibiři nebo ve Skandinávii. V průmyslových zemích mírného podnebného pásu dnes malárie vymizela díky pokroku civilizace a medicíny. Ne kvůli oteplení či ochlazení.
Teprve z Donniny knihy se dozvídáme, o jaké dva studenty tehdy šlo.
Sari Kovats udělala PhD v roce 2010, přesto už 16 let předtím v roce 1994, dlouho než sama vydala první vědecký článek, byla vybrána jako jeden z 21 přispívajících autorů, kteří psali kapitolu č. 18 o možném vlivu změn klimatu na lidské zdraví.
Jonathan Patz pracoval v IPCC na stejné kapitole o vlivu změn klimatu na lidské zdraví. V roce 1992 získal magisterský titul, teprve 1995 mu vyšel první odborný článek, ale přesto se už v roce 1994 dostal do IPCC jako jeden z vedoucích autorů.
IPCC odmítla studenty nechat po škole a jejich práci opravit. Reiter proto na protest resignoval z IPCC a požadoval, aby nebyl uváděn mezi spoluautory dané kapitoly. Mluvil o tom i ve filmu Velký podvod s globálním oteplováním. Za drzé kritizování svaté IPCC se samozřejmě dostal na černou listinu a je dnes označován za "popírače klimatu".
Šlo o Druhou zprávu IPCC (SAR), která vyšla 1995 a byla podkladem pro Kjótský protokol 1997.
GREENPEACE SOBĚ
Představte si, že by Ústav pro studium totalitních režimů najal mluvčího KSČM, aby napsal studii o zločinech padesátých let. To by bylo dost zvláštní, že? V IPCC je to ale normální, najímat politické aktivisty místo nestranných vědců.
William Hare byl mluvčí Greenpeace od roku 1992 a později byl také ředitelem Greenpeace pro klimatickou politiku. Tohoto politického aktivistu IPCC najala ve Čtvrté zprávě IPCC (2007) aby byl vedoucím autorem i recenzentem (reviewer). Navíc byl jedním z 40 lidí, kteří psali celkové shrnutí (Summary for Policymakers)!
Pokud chce IPCC zajistit, že zprávy IPCC budou v souladu s politickou linií Greenpeace, možná by měli nechat Greenpeace, aby napsala tu zprávu IPCC celou, ne? .
Richard Klein dokončil své PhD v roce 2003, ale už od 1994 stál v čele IPCC jako vedoucí autor (lead author). Byl to asi nejmladší vedoucí autor IPCC vůbec. Jeho kvalifikací asi bylo, že pracoval pro Greenpeace.
Už dříve jsem psal o Svenu Teske z Greenpeace, kterého IPCC najala, aby psal zprávü o obnovitelných zdrojích. Dostal za úkol posoudit svou vlastní brožuru, kterou dříve napsal pro Greenpeace. IPCC pak jeho extrémnímu scénáři poskytla prominentní podporu.
To je klasická taktika IPCC. Politikům se zalíbí nějaká druhořadá teorie, která by normální neprošla přes recenzní řízení. Co s tím? Najmeme autora tohoto braku a pověříme ho, aby na svou práci napsal recenzi sám. Nikdo sám sobě nedá pětku.
MANNOVA RAKETOVÁ KARIÉRA
My dnes Michaela Manna, autora hokejkového grafu, známe jako vousatého pána s pleší. Ale i on se do IPCC dostal jako rychlokvaška. Další student, který přes noc udělal raketovou kariéru, protože se politikům hodil.
Je to dodnes záhada. Jeho doktorát byl několik let z neznámého důvodu zablokovaný (1996-98), místo aby to řešil, opustil výzkum oceánů a vrhnul se na letokruhy a tvorbu Hokejky. Teprve když se stal politicky zajímavým díky Hokejce, tak jeho titul byl urychleně protlačen, zřejmě díky autoritě jeho nového vedoucího disertace, vlivného klimatologa Barryho Saltzmana. A ještě než dostal diplom (Yale, 1998), šup, už seděl v čele klimatického panelu OSN, kde dostal za úkol „nestranně“ recenzovat vlastní práci.
Opět klasická IPCC: Najmeme autora nějaké nezralé podivné studie, aby na ni sám napsal recenzi. Tak se zajistí, že brak projde recenzím řízením. Nikdo sám sobě nedá pětku. A že je to jen student a ne špičkový světoznámý vědec? To v IPCC nevadí.
Mannovi starší kolegové v IPCC si pak lámali hlavu, jak studentovu mizernou práci replikovat. Což nešlo a nešlo. Proto nakonec rezignovali a museli použít „Majkův trik“. Aby jim to jakoby vyšlo.
Sledujte načasování: Jak ukazuje zápis ze zasedání IPCC na Maledivách a ve Vídni v září 1997 (zdroj), vlády nominovaly lidi do TAR během léta 97. Písemná výzva vládám byl zaslána 19. března 97. Hokejka však vyšla až v dubnu 1998 v Nature. Mann tedy musel být do IPCC jmenován na základě dosud nepublikovaného článku. Teprve potom mu někdo odblokoval doktorát. Za odměnu?
ZÁVĚREM
Spousta vlád, klimatologů, vyučujících i politiků se o zprávy IPCC opírá. Učitelé z nich citují a učí to své žáky. Vlády na základě tvrzení IPCC vynakládají milliardy. Když já něco vykládám našim vědcům, často neposlouchají, na všechno mají jedinou odpvěď, že prý věří spíše panelu OSN než nějakému blogerovi. Jednají na základě slepé víry v autoritu, o které ve skutečnosti nic nevědí.
Slova Marka Twaina zjevně platí i dnes: „Lidé svá přesvědčení a názory většinou přebírají z druhé ruky a bez ověření od autorit, které ale samy také danou věc nezkoumaly a ta tvrzení zase jen převzaly z druhé ruky od někoho, kdo to sám také nezkoumal a jehož mínění o dané věci nemá hodnotu zlámaného pětníku.“
=============
