Klaus je jako Churchill: Padouch i hrdina

Václav Klaus dostal od americké Nadace památníku obětí komunismu vyznamenání. Tzv. Reaganovu-Trumanovu medaili svobody. Zaslouží si ji?

Winston Klaus

 

Na objektivní a vyvážené hodnocení našich prvních dvou polistopadových presidentů si asi budeme ještě muset počkat. Pro mnohé pamětníky je vše buď jen černé nebo jen bílé. Nedokáží pochopit, že za něco si Václavové zaslouží pochválit, za něco pokárat. To se přece nevylučuje.

Václav Havel si zaslouží vyznamenání, že jako lídr Charty 77 protestoval proti potlačování svobody slova za vlády KSČ. Ale zároveň si zaslouží pokárání za obhajování názorů nacistického filosofa Heideggera nebo Římského klubu ("Lidstvo je jako rakovina"). Obojí platí stejnou měrou.

Ani Klaus není jen černý nebo jen bílý. Privatizace se dala udělat lépe a já jsem ho v 90.letech nevolil. Neměl podepisovat Lisabonskou smlouvu, stejně jako Dubček neměl podepisovat Moskevský protokol. Měl raději odstoupit.  Bylo by to lepší než být o pár let později na odchodu vypískán kvůli amnestii. Jako ateistovi a liberálovi mi také DOST vadí, jaké neliberální názory hlásají ultrakatoličtí lefebvristé kolem něj (Hájek, Semín). 

Máme-li však být spravedliví, musíme Klausovi přiznat i klady, které mu právem náleží. Jistě udělal také něco dobrého za ty roky, co byl v politice, ne?

A především, pokud Klaus opravdu provedl tolik lumpáren, není snad důvod přidávat k tomu ještě vymyšlená obvinění. Kdo chce kárat Klause z nějakých mravních výšin, neměl by při tom asi lhát, jako když tiskne.

Citace z novin: „Iniciativa Vraťte nám stát vyzývá americkou organizaci Victims of Communism Memorial Foundation, aby exprezidentu Václavu Klausovi odebrala medaili svobody, kterou mu tento týden ve Washingtonu udělila za boj proti komunismu.“

To není pravda. Klaus nedostal medaili  „za boj proti komunismu“. Reaganova-Trumanova medajle svobody se udílí za celoživotní boj proti nesvobodě a je jedno, jestli je to nesvoboda rudá, hnědá nebo pruhovaná.

Přesto tento omyl šíří například pan Kroupa z Post Bellum. (Stal se politováníhodný omyl, Klaus by měl medajli vrátit). A dopouští se toho i Iniciativa „Vraťte nám stát“ (Havlík, Dienstbierová, Marvanová), která dokonce poslala americké nadaci dopis se žádostí, aby Klausovi medaili zase odebrali. Protože prý nebyl vězněný disident a na medaili tedy nemá nárok.

Dopis nadaci  http://www.vrattenamstat.cz/?p=203

Takových rozumbradů se hned vyrojila spousta a na základě neověřených drbů z novin se pustili do mudrování. Pehe. Joch. Aby si nejprve ověřili, za co že vlastně se ta medajle udílí, to ne.

Stačí přitom návštěva webu nadace a zjistíte, že Reagan-Trumanova medaile svobody se neudílí jen vězněným disidentům. To by mezi laureáty nemohli být američtí senátoři. Vyznamenání se udílí obecně těm, kdož se jakkoli zasazují za svobodu a demokracii a bojují proti „komunismu a všem ostatním formám tyranie“. Nejde tedy jen o boj proti komunismu, ale i o ostatní autoritářské ideologie.

http://www.globalmuseumoncommunism.org/truman-reagan-medal-freedom

The Truman-Reagan Medal of Freedom is awarded each year by the Victims of Communism Memorial Foundation to those individuals and institutions that have demonstrated a life-long commitment to freedom and democracy and opposition to communism and all other forms of tyranny.

Je tedy zbytečné vykřikovat, že Klaus za vlády KSČ proti režimu nebojoval. Že ani v kriminále tehdy neseděl. Vyznamenání dostal nikoli za své aktivity před listopadem 1989, ale za své aktivity polistopadové. Dnes je to jediná hlava státu EU, která varuje Západ, aby neopakoval chyby komunistického sociálního inženýrství.

Doporučuji si přečíst jeho zásadní projev v Evropském parlamentu v únoru 2009.

http://www.klaus.cz/clanky/229

Dnešní systém rozhodování v Evropské unii je něčím jiným než historií prověřenou a v historii osvědčenou klasickou parlamentní demokracií. V obvyklém parlamentním systému je část podporující vládu a část opoziční, ale to v Evropském parlamentu není. Zde je prosazována alternativa jen jedna a kdo uvažuje o alternativě jiné, je považován za odpůrce evropské integrace. V naší části Evropy jsme ještě nedávno žili v politickém systému, kde byla jakákoli alternativa nepřípustná a kde proto žádná parlamentní opozice neexistovala. Získali jsme trpkou zkušenost, že tam, kde není opozice, ztrácí se svoboda. 

Je třeba otevřeně říci, že je dnešní ekonomický systém EU systémem potlačovaného trhu a nepřetržitého posilování centrálního řízení ekonomiky. Přestože nám dějiny více než dostatečně ukázaly, že tímto směrem cesta nevede,  my dnes tímto směrem opět jdeme. Míra omezení spontaneity tržních procesů a míra politické reglementace nepřetržitě narůstají.

Státnická moudrost je vidět i z projevu, který Klaus pronesl při přebírání medaile (klaus.cz). Nebojujme dávno minulé bitvy. Dnešní nebezpečí přichází odjinud.

„Jak už jsem řekl, komunismus jako historická epocha nesmí být zapomenut, ale náš dnešní boj s komunistickými idejemi nesmí být omezen na vedení starých válek. Musíme se utkávat s komunismem v jeho nových převlecích, v jeho nových šatech, které jsou občas tak elegantní a barevné, že zakrývají jejich skutečný obsah.“

Jaká nebezpečí myslí?

Například „moderní environmentalismus a jeho extrémní verze – doktrína globálního oteplování – která se snaží řídit nás všechny a zničit ekonomickou základnu moderní společnosti.“

Nebezpečí, před kterými varuje, jsou vážná. Včas varoval před eurem a dnes je "krize eura" cosi, co ohrožuje celou EU. Podívejme, jak dopadlo Řecko. Včas varoval, že podpora OZE a fotovoltaiky povede k okrádání lidí a zdražování energií. A měl pravdu. Dnes nás tento zelený tunel stojí skoro 50 mld ročně. Tak by se dalo dlouho pokračovat. Z diskusí na internetu mi utkvěla v paměti věta neznámého diskutéra: "A ze všeho nejvíc mě štve, že ten protivnej arogantní Klaus měl zase pravdu." Tuto větu by měl mít asi jednou vytesanou na náhrobku.

Klaus není dokonalý. Jenže mezi slepými jednooký králem. Srovnejme s různými Topolánky, Paroubky či Zaorálky, kteří otáčejí názor podle toho, odkud zrovna fouká vítr. A jejichž státnická moudrost se dá shrnout do věty "Vím, že je to blbost, ale musíme to schválit, abychom se v EU nedostali do izolace a nepřišli v Bruselu o křesla ve výborech."

Má-li být hodnocení nějaké historické osobnosti objektivní a vyvážené, je nutno uvést její přednosti i nedostatky. Například takový Winston Churchill také nebyl bez kazů. Byl arogantní a ironický. Pro jeho paličatost mu přezdívali buldok. Jako ministr vnitra osobně šéfoval brutálnímu zásahu proti anarchistům – zakázal požárníkům zasáhnout, když obležený dům začal hořet (Siege of Sydney Street). Za první světové války byl odvolán kvůli debaklu bitvy o Gallipoli, za kterou mu byla dávána vina. Jako ministr financí se dal přesvědčit k provedení reforem (návrat ke zlatému standardu), které vedly k deflaci, poklesu mezd, nezaměstnanosti a generální stávce 1926. Mluvil o tom jako o největší chybě své kariéry. Byl kolonialista a nechtěl dát Indii nezávislost (založil India Defence League), prosazoval tvrdý postup proti Gandhímu. Byl politicky nekorektní islamofob a děsil se fanatismu muslimů. Za druhé světové války nesl odpovědnost za rozhodnutí bombardovat civilisty v Drážďanech. Je autorem celé řady dost kontroverzních výroků (Not his finest hour).

Přesto dnes na Churchilla vzpomínáme jako na jednoho z největších státníků Británie. Protože odmítl appeasement, varoval před Hitlerem a ukázalo se, že měl pravdu. I když zprvu s tímto názorem stál sám proti všem.