Havlův "největší filosof" se chtěl stát hlavním ideologem NSDAP

Kdyby se zjistilo, že takového člověka opěvuje Bátora, Vandas, Klaus nebo někdo z hnutí DOST, to by byl oheň na střeše. A média by hned psala o dalším důkazu "extremismu". 

(Obrázek: Rohm (vlevo) a Heidegger (vpravo). Dva nacisté, jejichž názorový proud se v NSDAP neprosadil. Röhma to stálo život. Heidegger rezignoval)

Článek „Havlův vzor byl nacistický filosof Heidegger“ vzbudil poměrně zájem (dokonce jsem dostal i „hate mail“). Omlouvám se, ale opravdu se nemohu řídit zásadou „de mortuis nihil nisi bene“. Tento názor jako historik totiž nechápu. Jak bychom potom v učebnicích dějepisu psali třeba o Attilovi nebo Caligulovi? 

Havel v „Moci bezmocných“ přikyvuje Martinu Heideggerovi a jeho odmítnutí parlamentní demokracie. Ponechme na chvíli stranou Heideggerovu mlhavou filosofii bytí jsoucna. Havel se opíral o jeho politické názory na demokracii. Politické názory někoho, o jehož politickém angažmá v NSDAP se vydávají celé knížky i s obrázky. Nikdo nezpochybňuje Havlovy zásluhy o boj proti komunismu. Ale tady Havel poněkud „ujel“. 

Heideggerem ale není kontaminováno jen Havlovo dílo. Je tu celá armáda intelektuálů, kteří se snaží tento průšvih zlehčovat, aby nemuseli svoji celoživotní práci zavrhnout:

„Ale kdeže, on nebyl přesvědčením nacista. Rektorát vzal jen kvůli práci, aby mohl reformovat universitu. Po pouhém roce resignoval, protože se mu otevřely oči. Odstoupil na protest proti porušování lidských práv. A jako disident se postavil proti totalitě. Byla to jen krátká mladická nerozvážnost. Po pár letech byl rehabilitován, protože se zjistilo, že nic neprovedl. Jeho soukromý život s jeho dílem nijak nesouvisí.“ 

Všem, kdo se tímto mýtem utěšují, se omlouvám. Protože ho budu muset rozbourat. 

GLEICHSCHALTUNG NA UNIVERSITĚ

V roce 1933 se ho jeho letitý přítel Karl Jaspers ptal, jak probůh může Německo řídit někdo tak nevzdělaný (ungebildet) jako Hitler. Na to Heidegger povídá. "Na vzdělání nezáleží. Jen se podívej, jaké má krásné ruce." Rektor, podle kterého na vzdělání nezáleží.

Heidegger prý vstoupil do strany a vzal funkci rektora jen aby mohl dělat svou práci a realizovat svou vizi reformy university? Pokud si někdo myslí, že to je polehčující okolnost, posuďte úryvek z jeho nástupní řeči: 

„Řídit se zákonem, to je ta největší svoboda,“ říká rektor Heidegger jakoby předjímal slavné heslo Svoboda je otroctví. A pokračuje: „Ta tolik oslavovaná „akademická svoboda“ bude z německé university vykázána. Protože tato svoboda nebyla ryzí. Protože byla jen negativní. Primárně znamenala nedostatek zájmu, nahodilost záměrů a směřování, nedostatek disciplíny v tom, co se dělalo a nedodělalo.“

Heidegger si reformu university představoval tak, že se z vědců stanou loutky, které pracují na politickou objednávku. Jeho cílem byl uvědomělý vědec, který na první místo klade ne vědeckou pravdu, ale vyšší zájem.

Tyto názory ze své nástupní řeči bez uzardění obhajoval i v roce 1945 před denacifikačním tribunálem! Kdepak asi Heidegger přišel k takovým názorům? Nejspíše od Nietzscheho, který v „On the Future of Our Educational Institutions. Lehrfreiheit and Lernfreiheit,“ píše: 

„Veškeré vzdělání (Bildung) začíná pravým opakem toho, co je dnes vytrubováno jako tzv. akademická svoboda. Vzdělání začíná poslušností, podřízeností, disciplínou. Tak jako velký vůdce potřebuje následovníky, ti, kdož jsou vedeni, potřebují nějakého Führera… Tak vzniká harmonie.“  (zdroj: Thompson)

Příkladem vědy, která disciplinovaně slouží „vyšším zájmům“ byli eugeničtí vědci v Ústavu císaře Viléma. Heidegger se dokonce přátelil s otcem nacistické rasové eugeniky Eugenem Fischerem, který tomuto ústavu šéfoval. Ještě 1960 Eugenovi poslal výtisk své knihy s vánočním blahopřáním. Fischer totiž dlouho na universitě ve Freiburgu působil a zde také zemřel.

Opravdu si Václav Havel za svého guru nemohl vybrat někoho jiného, třeba Lincolna nebo Hayeka či Burkeho? Proč to musí být zrovinka kamarád Eugena Fischera? 

Bohužel doktrína loutkové vědy nezemřela v troskách bombardovaného Berlína. Právě takovéto názory vedly k otřesnému stavu dnešní zpolitizované klimatologie, která dodává grafy na politickou objednávku. Dnes se takovým lidem říká „concerned scientists“, angažovaní vědci. 

Heidegger nemluvil do větru a sám přiložil ruku k dílu. Kdykoli měl dojem, že nějaký vědec není dost idově uvědomělý, tak se ho snažil odstranit.  

V roce 1938 (slovy: třicet osm) napsal Heidegger rektorovi university udání na Maxe Mullera, že není nakloněn režimu a naléhal na rektora, aby odmítl Maxovu žádost o místo vyučujícího. Bylo mu vyhověno.

Když bývalý freiburgský student Eduard Baumgartner měl dostat v roce 1933 místo vyučujícího v Göttingenu, Heidegger nelenil a napsal udavačský dopis tamnímu rektorovi: "Za svého pobytu u nás se projevoval jako všechno jen ne národní socialista. Překvapuje mne, že slyším, že vyučuje v Gottingenu... Velmi aktivně se stýkal s Židem Frankelem, který učíval v Göttingenu a byl nedávno vyhozen (kvůli rasovým zákonům)."

V únoru 1934 Heidegger sám od sebe udal profesora Hermana Staudingera na ministerstvu, že za první světové války byl pacifista. Staudinger přišel o místo i o penzi.

Mě to samozřejmě cosi připomíná, asi tušíte co. I dnes se najdou různí Heideggerové, kteří se snaží vyštípat vědce, co nejsou politicky loajální a kazí konsensus. Jenom dnes nejde o Židy, ale o klima-popírače. 

Nic z toho Heidegger nemusel dělat "jen aby přežil." Teze, že vstoupil do strany bez přesvědčení jen aby mohl dělat svou práci, neobstojí... To jen na vysvětlení, proč Heideggera někteří označují za nacistickou svini.

Podle Václava Havla je tento pán "největší filosof našeho věku"? A já myslel, že součástí filosofie je i etika. Připomíná to větu z jedné písničky Karla Kryla: "Na rohu ulice vrah o morálce káže." 

IDEOVÉ SPORY UVNITŘ NSDAP

Denacifikačnímu tribunálu v roce 1945 MH řekl:  „Když se v roce 1933 Hitler ujal odpovědnosti za celý národ, věřil jsem, že se pozvedne nad stranu a její doktríny a že všichni budou spolupracovat na obnově Západu a přijetí odpovědnosti za Západ.“ (zu einer abendländischen Verantwortung). Věřil, že NSDAP pomůže „překonat zmatenou situaci v Evropě a krizi ducha Západu“. 

Havlův filosof tedy pokládal řvoucího pána s knírkem za Mesiáše, který vdechne Západu vyšší duchovní rozměr? To je silná káva.

Jenže jako filosof idealista si ošklivil "přízemní" materialistické představy, že biologie určuje, kým jsme. A odmítal biologický rasismus. Heidegger byl tedy v podobné situaci jako přesvědčení komunisté a členové KSČ, kteří nevěřili v lysenkismus. 

Heidegger: „Domníval jsem se, že sociální a národní principy nemusejí být nutně spojené s doktrínou biologického rasismu.“ 

Ideologům árijské rasy jako Alfred Rosenberg byl universitní rektor Heidegger trnem v oku. Halasně se hlásil k nacistickému hnutí a totalitní diktaturu vítal. Strana měla z podpory slavného filosofa radost. Brzy ale zjistili, že razí jakýsi svůj specifický „freiburgský“ nacismus. Na Heideggera proto ideologicky útočil například filosof Ernst Krieck. Heidegger brzy pochopil, že nemá dost sil, aby mohl stanout v čele nacistické ideologie a nějak ji usměrnit.

„Během klidných vánočních dnů jsem si uvědomil, jaký to byl omyl si myslet, že moje intelektuální postavení, které jsem získal za dlouhé roky filosofické práce, by mohlo mít okamžitý vliv na změnu intelektuální – neintelektuální – základny národně socialistického hnutí. Počátkem roku 1934 jsem se rozhodl, že na konci semestru na funkci rektora rezignuji (Letter-Rector, 265 f) 

Později to označil za „největší stupiditu svého života“. Nemínil tím ale svou podporu totalitního režimu, jak si někdo myslí. Proč by měl litovat smrt demokracie? Tu pokládal za úpadkovou formu, jak to líčí tehdy módní Oswald Spengler v knize "Soumrak Západu" (Untergang des Abendlandes)

Heidegger jako disident? Ne. Šlo jen sváry mezi frakcemi uvnitř fašistického hnutí. To už bychom mohli za disidenta označit i Röhma a jeho hnědokošiláče z SA. 

Habermas v eseji „Work and Weltanschauung: The Heidegger Controversy from a German Perspective" píše. „Až do roku 1933 na „Bytí a čas“ nahlížel stále stejně. Pak ale najednou nabral kolektivistický směr. Dasein už najednou nepředstavovalo Kierkagaardovsky-Sartreovského jedince opuštěného ve vzduchoprázdnu. Najednou se z Dasein stalo Dasein lidu (Volk).“ A  Habermas dodává. „Vzal si do hlavy praštěnou myšlenku, že on jako duchovní vůdce by se mohl stát lídrem celého hnutí.“ (Zdroj: Wollin, str 189)

Filosofové se dnes přou, která interpretace Heideggerovy filosofie je správná a která je "dezinterpretací". Autentický původní smysl je nepochybně ten, jak své dílo chápal sám autor, ne? A ten byl přesvědčen, že tou Pravou Cestou jak znovu nalézt niterný vztah ke svému "bytí" je fašistický režim, který do chaosu vnese řád. On sám věřil, že jeho Dasein filosofie je nejen slučitelná s fašismem, ale dokonce že se může stát pilířem fašistického režimu. To by asi John Locke říci nemohl.

Když s tím neuspěl, záminkou (nikoli příčinou) k podání výpovědi se mu stal spor o dva děkany, které Heidegger odmítl na žádost ministerstva vyhodit.  Sheenan píše: „Nacisté sami dali Heideggerovi příležitost k rezignaci.“ 

Heidegger nesložil funkci rektora na protest proti nacistickým zvěrstvům či porušování lidských práv.  Uvažovat v takové rovině, toho Heidegger nebyl schopen. Krvavá noc dlouhých nožů (kdy Hitler zlikvidoval neposlušné kolegy z SA) proběhla až v červnu 1934, až poté, co Heidegger v dubnu rezignoval, a nemá s tím nic společného.

HEIDEGGER JAKO OHROŽENÍ VÝCHOVY MLÁDEŽE

V roce 1945 hrozilo, že Heidegger jakožto učitel bude svoje zhoubné myšlenky šířit dále.

Karl Jaspers denacifikačnímu výboru dal na Heideggera takový posudek, že si ho za rámeček nedá. V posudku Jaspers popsal Heideggerův „způsob myšlení“ jako „v principu nesvobodný, diktátorský, neschopný komunikace“. A vyjádřil přesvědčení, že dopady Heideggerova učení na poválečnou generaci by byly „katastrofální.“ Jaspers uvedl, že „Dokud nedojde k jeho autentickému přerodu, který by byl zjevný z jeho díla, takový učitel nemůže dle mého soudu, být postaven před dnešní mládež, která z duchovního hlediska je téměř bezmocná. Mládež nejprve musí dosáhnout bodu, kdy bude schopna myslet sama za sebe.“ 

Bohužel to se později stalo a Heideggerův zhoubný vliv tehdejší mládež nakazil, mezi jinými mladého Havla. 

K názorovému přerodu u Heideggera nedošlo, demokracii odsuzoval i nadále. Přesto byl v roce 1951 jeho zákaz vyučovat zrušen. Nešlo ale o žádnou Heideggerovu rehabilitaci, jak někdo tvrdí. V tom roce vláda Západního Německa plošně zrušila veškerá omezení pro bývalé nacisty. O rok později dostal amnestii v nepřítomnosti i uprchlý esesák Otto Skorzeny.

Reference: 

• http://www.reformy.cz/zpravy/polemika-neocernujme-pomoci-polopravd-nazorove-oponenty/ (obhajoba Heideggera od českého blogera)
• The Heidegger Controversy. A Critical Reader. Edited by Richard Wolin (MIT Press 1993, Google Books, náhled, str. 145 odkaz) (Zde najdete text Heideggerova dopisu denacifikačnímu tribunálu i text Jaspersova dopisu tamtéž a další dokumenty)
• Martin Woessner. Heidegger in America (str. 136, náhled na Google books: odkaz)
• Iain Thompson. Heidegger and the politics of the university. Journal of the History of Philosophy, vol 41 , no 4, 2003 http://www.unm.edu/~ithomson/41.4thomson.pdf) 
• Thomas Sheenan: Martin Heidegger, the Man and the Thinker (str. 34-35, díky Google books, náhled, odkaz )
• The Self-Assertion of the German University  (Inaugurační projev rektora Heideggera 1933) https://webspace.utexas.edu/hcleaver/www/330T/350kPEEHeideggerSelf-Assertion.pdf
• Charles Bambach. Heidegger's roots  (Cornell Univ Press 2005, Google books náhled odkaz)
• Alex Steiner. The case of Martin Heideggger, the philosopher and Nazi. WSWS 2000, odkaz  (historky o udavačích)