Havlova „Moc bezmocných“ je stále aktuální

Máme tu novou normalizaci? I dnešní doba má své disidenty. Nejsou už padesátá léta a nehrozí nám Gulag. Jenom vám nedovolí publikovat. Vyhodí vás z práce.

Připomínáme si výročí pěti let od úmrtí našeho prvního postkomunistického presidenta. Byla to osobnost plná rozporů - stačí si přečíst jeho životopis od Johna Keana (Tragédie v pěti dějstvích). Přiznám se, že já sám jsem například odsoudil Havlovu heideggerovskou nechuť k parlamentní demokracii. Havel nebyl ostatně sám, kdo Heideggera pokládal za největšího filosofa 20.století. Ačkoli teprve nyní se s hrůzou dozvídáme, jaké vlastně bylo Heideggerovo politické smýšlení (viz).

V zájmu spravedlnosti bychom ale každému měli přiznat, jestli si za něco zaslouží ocenění. Tenhle článek se tedy asi nebude líbit lidem, kteří vidí svět černobíle. 

Raný Havel jakožto disident je podle někdo, s kým je možné se identifikovat. Vždyť i dnešní doba má své disidenty a kacíře - k nim se počítají i klimaskeptici. Havlova nejznámější stať, Moc bezmocných (1978), je o dva roky mladší než já. Nějakou ironií dějin se stalo, že se Moc bezmocných opět stává aktuálním textem.

Evropská unie bývá někdy přirovnávána k Sovětskému svazu "light". Charakterizuje ji demokratický deficit, politická korektnost, omezování svobod. Je to nová totalita? Možná namítnete, že dnes nikoho neposílají do koncentračních táborů. Jenže ani za normalizace už nikdo nekončil na popravišti. To už nebyla padesátá léta.

Havel normalizační režim nepokládal za klasickou diktaturu, ale za režim takzvaně „post-totalitní“. Havel: „Oním „post-“ přitom nechci říci, že by šlo o systém, který už totalitní není; chci naopak říci, že je totalitní zásadně jinak, než jak jsou totalitní „klasické“ diktatury, s nimiž je v našem povědomí pojem totality obvykle spjat.“

Bruselský jazyk (eurospeak), převracející význam slov na ruby, připomíná nesrozumitelný komunistický jazyk Ptydepe, který vymyslel Havel v jedné své hře. Perzekuci se říká vznešeně „pozitivní diskriminace“, ztrátě nezávislosti se říká „sdílená suverenita“, zbrklému chování se říká „předběžná opatrnost“, žebráci jsou „sociálně vyloučení“, cenzuře se eufemisticky říká „politická korektnost“ atd. (viz Hynek Fajmon. Slovníček evropských levicových pojmů)

Podobně Havel charakterizuje normalizační jazyk: „Vláda byrokracie se nazývá vládou lidu… izolace od informací se nazývá jejich zpřístupněním; mocenská manipulace veřejnou kontrolou mo­ci a mocenská svévole dodržováním právního řádu; potlačování kultury jejím rozvojem; rozšiřování im­periálního vlivu je vydáváno za podporu utlačovaným; nesvoboda projevu za nejvyšší formu svobo­dy; volební fraška za nejvyšší formu demokracie; zákaz nezávislého myšlení za nejvědečtější světový názor…“

Havel také hovoří o komunistickém falšování historie podobně jako to vidíme v EU. Přepisují se statistická data o globálním oteplování – středověké teplé období prý nikdy neexistovalo. Režim předstírá, že zná budoucnost a vymýšlí klimatická proroctví. Dějiny pokroku se falšují a dělá se z nich historie ekologické apokalypsy. Klimaskeptici živořící bez grantů jsou prohlašováni za bohaté členy naftařské smetánky.

Havel: „Moc je v zajetí vlastních lží, proto musí falšovat. Falšuje minulost. Falšuje přítomnost a falšuje budoucnost. Falšuje sta­tistické údaje. Předstírá, že nemá všemocný a všeho schopný policejní aparát. Předstírá, že respektuje lidská práva. Předstírá, že nikoho nepronásleduje… Člověk nemusí všem těmto mystifikacím věřit. Musí se však chovat tak, jako by jim věřil, anebo je musí aspoň mlčky tolerovat, anebo musí aspoň vy­cházet dobře s těmi, kteří jimi operují. Už proto však musí žít ve lži.“

Nejznámější je ale Havlovo podobenství o zelináři, který předstírá, že věří režimním sloganům, aby měl od režimu pokoj. Něco takového znají to i dnešní vědci, kteří musejí do svých prací vepsat pár povinných větiček o nebezpečnosti klimatické změny, chtějí-li dosáhnout na granty.

Vedoucí obchodu se zeleninou umístil do výkladu mezi cibuli a mrkev heslo „Proletáři všech zemí, spojte se!“. Proč to udělal? Co tím chtěl sdělit světu? Je skutečně osobně zapálen pro myšlenku spojení proletářů všech zemí?

Zkusme si na okamžik představit tuto situaci dnes. Hypotetický zelinář (nebo nevládní organizace) do výkladu umístí heslo „Zastavme klimatickou změnu“ nebo „Na tento projekt byl spolufinancován z evropských fondů“. Proč vyvěšuje toto heslo?

Kdyby to neudělal, mohl by mít potíže; mohli by mu vyčíst, že nemá „výzdobu“; někdo by ho mohl dokonce nařknout z toho, že není loajální. Udělal to proto, že to patří k věci, chce-li člověk v životě obstát; že je to jedna z tisíce „maličkostí“, které mu zajišťují relativně klidný život „v souladu se společností“.

Vezměme si příklad Rogera Pielkeho Jr. o kterém jsem psal nedávno. Pro své názory na změnu klimatu byl nakonec vyštván z oboru a dnes se živí něčím docela jiným. Jeho kolegové nejsou slepí a vidí, jak dopadl. A tak ze strachu mnozí ohnou hřbet. Tak se vytváří „konsensus“.

Moc bezmocných více filosofickým jazykem pojmenovává problémy, o kterých psal už o pár let dříve v otevřeném dopise Gustávu Husákovi: „Ze strachu, že přijde o své místo, vyučuje učitel ve škole věci, kterým nevěří; ze strachu o svou bu­doucnost je žák po něm opakuje…  ze strachu provádějí různé ponižující sebekritiky a pokání… ze strachu, že je někdo udá, neprojevují veřejně a často ani v soukromí své skutečné názory. Ze strachu z mož­ných existenčních ústrků, ze snahy vylepšit si své postavení a zalíbit se vyšším orgánům vyhlašují pra­cující ve většině případů své pracovní závazky.“

Dnes se samozřejmě přijímají úplně jiné závazky. Třeba závazek o kolik tun sníží obec/škola/pracoviště svou uhlíkovou stopu, abychom tak bojovali proti klimatické změně. Co vám asi provedou, když se k těmto nesmyslným závazkům nepřipojíte?

V dopise Husákovi Havel pokračuje: „Vzniká ovšem otázka: čeho se lidé vlastně bojí? Procesů? Mučení? Ztráty majetku? Deportací? Po­prav? Zajisté nikoliv: tyto nejbrutálnější formy ná­tlaku společenské moci na občana naštěstí – aspoň v našich podmínkách – odnesla historie. Dnešní ná­tlak má formy jemnější a vybranější… Bojí-li se dnešní člověk například, že ztratí možnost práce ve svém oboru, může být tento strach stejně silný a může ho vést k týmž činům, jako když v jiných historických podmínkách mu hrozila konfiskace majetku.“

Co vám může myšlenková policie "politické korektnosti" udělat, pokud se odchýlíte od vládní ideologie? Jen namátkou si uveďme osud několika novodobých disidentů nejen z Evropy:

• Pat Buchanan (autor knihy Smrt Západu) – vyhozen z televizní stanice MSNBC po štvavé kampani aktivistů z Color of Change kvůli svému názoru, že ilegální překračování hranice je ilegální (takový názor prý je „xenofobie“)
• Theo van Gogh (režisér) - zavražděn kvůli své kritice islámu (dopustil se "islamofobie")
• Roger Pielke Jr (odborník na škody při živelných pohromách) – vyhozen z redakce FiveThirtyEight po štvavé kampani agentury Thinkprogress kvůli své nevíře v zhoršování živelných pohrom (prý to z něj dělá popírače klimatu)
• Glenn Beck (komentátor, který informoval o aféře Climategate) - vyhozen z Fox News na nátlak Color of Change za kritiku George Sorose
• Lucie Provazníková (blogerka, která řekla, že kapela Ortel je sice politicky nekorektní, ale nevyzývá nikoho k násilí) – redakce iDnes.cz smazala celý její blog s desítkami článků
• Martin Konvička (kritik násilných prvků islámu) – redakce iDnes.cz smazala v únoru 2016 celý jeho blog s několika stovkami článků
• James Watson (vědec, který objevil DNA) – vyhozen z práce za názor, že mezi různými rasami v důsledku evoluce existují genetické rozdíly (to prý je „rasismus“)
• Mel Gibson (herec) – byl vyvržen z Hollywoodu poté, co jednou v opilosti kritizoval vedení Hollywoodu a byl proto označen za antisemitu
• Pilippe Verdier (francouzský meteorolog) - vyhozen z práce poté, co vydal knihu kritizující klimatické náboženství
• Břetislav Olšer (autor knih, cestovatel, kritik islámu) – redakce iDnes mu v dubnu 2016 zrušila blog, respektive zakázala jeho publikování na titulní straně
• Thilo Sarazzin (německý sociálně demokratický bankéř) – byl vyhozen z Bundesbank poté, co napsal knihu kritizující masovou islámskou imigraci
• Redakce Charlie Hebdo - zavražděni kvůli satirické kritice islámu (dopustili se "islamofobie")
• Willie Soon (astronom, klimatolog) - odstřižen od vládních grantů poté co publikoval kritiku tzv. hokejkového grafu
• Murry Salby (klimatolog) - vyhozen z autralské university poté, co vyjádřil nesouhlas s klimatickým panelem OSN
• Pattern Recognition in Physics (časopis) - časopis byl vydavatelem zrušen poté, co věnoval speciální číslo jiným názorům, než jaké hlásá klimatický panel OSN

Máte pocit, že s některými názory těch disidentů nesouhlasíte? Nebo vám připadají rozvratné či ohrožující naše společenské zřízení? Pak vám musím prozradit, že to samé si myslela komunistická moc o disidentech jako byl Havel.

Voltairovi je připisován výrok: "Nesouhlasím s tím, co říkáte, ale do posledního dechu budu bojovat za vaše právo to říkat." Skutečná úcta k lidským právům vyžaduje sebeovládání.  Tolerovat odlišný názor. Strpět ho.

Nemyslím si, že je možné, aby stoupenci Václava Havla v jedné větě odsuzovali komunistické pronásledování disidentů a hned v další větě aby schvalovali pronásledování "politicky nekorektních" disidentů dneška. Protiřečili by sami sobě.Pokud provozujeme cenzuru jako husákovský režim, v čem jsme lepší?

Když lidi pronásledujete, jejich názory se tím samozřejmě nezmění. Spíše je to v jejich přesvědčení utvrdí. Ale lidé okolo nich vidí jak dopadli a mohou se nechat zastrašit. Zvyknou si něco jiného říkat a něco jiného myslet. Výsledkem je úpadek mravní. Přetvářka.

„Lidí, kteří upřímně věří všemu, co říká oficiální propaganda, a nezištně podporují vládní moc, je dnes méně než kdy dosud. Zato pokrytců je stále víc – do jisté míry je vlastně každý občan nucen být pokrytcem…“ (Václav Havel, Dopis Gustávu Husákovi, 1975)